Tohle neví, jak se má jmenovat.

Temná mračna,
jako by se odmítla dát na ústup.
Snad se jim to líbí,
že tady lord Voldemort zabíjí.
Ale přoč?
Nebe takové nebývalo,
nikdy, by neudělalo nic pro zlo.
A natož pak,
pro pána zla.
Kde se poděla ta krásná země kouzel,
kde je mír a klid.
Kde se kdo může a musí skrýt?
Sám chlapec, který zůstal naživu,
tu te´d bojuje,
ale smtrti se ona ani ostatní členové řádu nebojí.
A jak řekl Jediný, koho se kdy bál
"smrt je teprve" začátek.
Stíny minulosti,
ovšem ne tak temné,
dostává se jim Voldemortovy pocty.
Je jasné, že dnes to všechno skončí,
ale kdo, kdo zvítězí?
Vždyť zemi už dávno mělo ovládnout zlo,
škola čar a kouzel v Bradavicích
měla skončit nadobro.
A z Azkabanu,
vězení bez oken,
stvořeného jen ze studených zdí,
odkud jen smutek zhlíží
a i slunci a všem ostaním
se při pohledu na něj oči klíží,
z tohoto vězení se měl stát ten nejhorší zlý sen.
Nikdo z něj,
v posledních letech,
nikdo se nevrátil.
Všichni měli zato,
všichni si mysleli,
že zmizela i ta,
co v ní všichni viděli,
velkou čarodějku.
I ta jedna z posledních,
co bojuje za dobro.
Jenže, v mlze pod temnými mračny,
uprostřed nejhoršího boje posledního,
stihlo ve vzduchu zasvištět,
poslední kouzlo,
kouzlo ženy, jenž bojovala za dobro.
A z těch, co za právo bojovali,
zbylo už jen málo.
Všechny druhy kolejí se spojily,
Jen aby zvítězili.
Stačí to však?
Vždyť jsou skoro všichni malí!
Zakázané kledby, které sviští pod mračny,
se značným úsilím,
jen ztěžka míjely cíl.
Ale, stále ještě zbývá i ta hrstka,
co bojuje za krásnný mír.
Náhle se však,
rozlétly dveře Azkabanu
a do zlého povětří,
vešla ta,
co velkou odvahu má.
Její kroky nesou,
příval naděje,
naděje, která neumírá.
Nezmizela,
i když ji smrtijedi chtěli zabít,
dokázala se ubránit.
A pak s cizí pomocí,
všechny je porazit.
Stále ještě můžou zvítězit!
Vždyť jich ještě pá zbývá!
A snad to dobře skončí,
svět se s nimi zle točí
a stále
stále ještě přebývá ona dobrá víra!
A jak to vypadá
ani ta hrstka se nevzdává.
A ze všech sil posledních
se snaží porazit krutý hadí smích.
Víra v jejich vítězství,srdce plná chrabrosti,
jim pak pomohou.
A i když to vyžadovalo námahu,
pak porazí pána zla.
Ale neskončilo to tak,
jak se očekává,
ne tak,
jak to v pohádkách bývává.
Během třetí a snad už poslední,
stejně ukrutné války,
stačili všichni než se rozední,
přijít i o to poslední,
oč jim jejich kouzelnický život stál.
Dou¨kážou se snad radovat z vítězství?
Co má teď dělat jejich srdce z chrabrosti,
K čemu je porážka toho, jehož jméno nesmíme vyslovit?
Vždyť se mu stejně podařilo,
štěstí zlomit.
A ty co chtěl, zabít.
I když jsou rádi, že už se neobjeví.
V jejich srdcích však,
zůstala rána hluboká,
kterou jen tak něco nezacelí.
Jenže jsou přece stále členové Fénixova řádu!
Smutní, ale stateční a plni odvahy,
se vrátí zpět do hradu.
A nyní na počest svý¨ch nejbližších,
co bojovali s nimi,
na jejich čest a slávu,
si nyní všichni připíjí.
a jak jsem se již zmínila,
koleje se spojuly,
aby jejich památku uctili.
A od té doby,
si jejich památku,
jako smutnou ppohádku,
lidé i oni,
dodnes vyprávějí.