Zeď

Za zdmi z lidské neschopnosti pochopit
Tráví noci svých temných dnů
V touze život žít, zas radost uchopit
A nechat zaznít ze svých rtů
Že chtěla by jej žít a sebe tak vymanit
Ze spárů roztrhnuvších se pocitů…

Srdce její jako dřevo je, kůže kůrou
Protkaná sítí chodeb pochybností
Jež staly se jí noční můrou
A uprostřed svých vlastních kostí
Uprostřed svého vlastního těla
Umírá pomalu, aniž by chtěla
Umírá pomalu, aniž by měla

Duše její sestává z čistých krůpějí
Na žhavém písku, jenž ji spaluje
Do ostrých hran její osud tvaruje,
Aby sama sebe poranila v naději,
Že tato rána bude poslední
Pak vysvitne slunce, krásné, polední
Přijme ji za svou, vezme k sobě,
Aby úsměv přišel už jen v hrobě