Půlnoční království

Ve velmi vzdáleném kraji,
kam slunce nikdy nezasvítí,
kde noc se pevně trůnu drží
v paláci s nejmíň stovkou věží,
jakoby šitých z černých nití,
komnaty před světem cosi tají.

Krajina bez měst a obydlí,
kdosi ji tuží nakreslil.
Do popelavého oděná roucha,
zdá se, že nevidí, nenaslouchá.
Kdybys však v duchu poprosil,
v pokoře tiše se pomodlí.

Řeka jak černá stuha, dřímá.
I ona musí někdy spát.
Tesklivým, táhlým zpěvem znavená,
hladina stářím něžně zvrásněná
nechá si něco krásného zdát.
Sen, který hladí a dojímá.

Po širých lukách z dehtu bloudí
nádherná víla. Bojím se přiblížit.
Ve tváři pohled studený, kamenný,
dává mi mlčky zvláštní znamení.
„Pojď ke mně, chlapče, nechci ti blížit.“
Jak mohu nejít, když tolik loudí…?