Kníže Oldřich

Prolog
Kníže Oldřich - drsná tvář,
dí Dalimil kronikář,
těžko zvládal slabikář
a nezdobí ho svatozář

ženu on měl sličnou, mladou
spíš pro klášter vychovanou,
s duší čistou, neoranou,
šeptá se, že dosud pannou

Legenda
Toho dne slez Oldřich s pece,
vypjal statnou hruď a vece:
kde mám ženu, mluvte přece!
Vyjela si někam k řece.

Vztekle křiknul, jedu za ní
skončí dnes má vzácná paní
to neplodné laškování !
Na kůň skočil, bez sedlání

Cvalem minul mnichů kříže,
s cety uhnul, neboť ví, že
přes louku je k řece blíže.
Náhle ztuhnul kůň i kníže

dívka - a ne ledajaká
s tváří jako víla plachá,
potok zurčí, voda cáká,
v předklonu tam prádlo máchá

ňadro nezadá si v ničem
s pravým fotbalovým míčem
Zůstat nebo prásknout bičem?
Louka voní petrklíčem...

Divoký byl Oldřich lovec,
vlasy, vous jak bezdomovec,
napůl manžel, napůl vdovec...
Ostýchám se líčit konec

Na hradě s rozpaky trošku
přijímají selku Božku,
úsměv mají za škrabošku,
kněz jí plivnul na rohožku

Také pro lid je to rána,
nová kněžna, byla již vdaná,
však úcta pravá se jí vzdává
při zrodu syna Břetislava

Epilog
V příběhu tom mimoděk
Dalimil, jak bych to řek,
na "bezdětnost" káže lék
(pozor, byl to středověk !)
"Máš na hradě světici?
cestou hledej ......"