VYSLYŠENÉ PROSBY

Na kolena padá, k nebi ruce vzpjaté,
příliš mnoho hříchů, boží slovo svaté.
Ve špinavých šatech, roztrhaných na cáry
a před kostelem jedou po kamenech kočáry.

Neumí číst a neumí psát.
Na divanu musí pokorně si stlát.
Zná jen hlad, bídu a kůrku chleba suchého,
klečí, ptá se Boha, co na světě je dobrého.

Proč jedni nemají na živobytí?
Proč dřou, jsou mučeni a biti?
Proč ten druhý kaviár bere si?
A proč spí v posteli s nebesy?

Jak pro někoho může osud být tak krutý?
Proč jeden nemá nic a druhý zlaté pruty?
Proč je svět tak zkažený a spravedlnost kde je?
Proč ztrácíme naději a život se nám směje?

Chtěla by spasit celý svět.
Když v tom pohledem vrátí se zpět..
Ke dveřím kostelním, k branám do svatyně,
kde vchází postava šlechtičny nevinně.

Přichází blíže a tvář bere lehce do dlaní,
též nechce, aby šlechta byla něco víc než poddaní.
"Neplač, těžký život bude, je a vždycky byl,
přesto stojí zato, aby do konce samého se žil."

Dívka vděčně vzhlíží a nechá utírat si slzy,
v životě musí věřit, že lepší dny vždy přijdou brzy.
Nedopustí, aby ještě někdy ji spolkla ta prázdná nicota,
vždyť život je přece krásný a i tohle je barva života.