Vězeň

Doznělo kvílení meluzíny,
už na ulici zlátnou stíny,
tichá vyznání se skrz ni nesou,
snad vánky ten šepot neroznesou.

Za pár dní silný vítr vál
a s prachem cest si krutě hrál
ze slůvek zbyla prázdná zvěst,
vyčichl odér nočních měst.

Párty teď skončila,
lampiony zhasly,
hvězda ještě svítila,
naděje však zašly -

Nečekej příští setkání,
prohráls - tak padni na trámy,
na mřížoví svých snů.
Srdce jsi vylil do prachu,
prohráls v kartách lásku.

Divné je dnešní svítání,
život a smutek - začíná klání,
v neštěstí naději vězeň hledá,
co jiný svět mu dá či nedá.

Věštec řekl: vězeň sedí.
(Nijak se mu nelebedí.)
Strachu stále víc a víc,
víc bezmezné prázdnoty,
rozšířené ticho stěny úží,
z dálky je teď cítit vůně růží.

Nesvítí-li ti Slunce
- snad čekáš na Saturn?
Víš vůbec, co dá světlo příštím dnům?

Tak rozsviť světla na tváři,
mezi hvězdami se rozzáří
i ta poslední.