Sebevrahovi...

Byl sám a stál tam před osudem,
tvář dlaněmi skryl před svým studem,
chtěl zakusit bolest jinou,
skončit život vlastní vinou.

Snad před sebou, strachem, zlostí
chtěl utéci k nevinnosti.
Když smáčel vlasy v chladném vánku,
už tušil, že má na kahánku.
Cvaknul zámek a pak - věta
Měla mu být koncem světa.

A pak už jen trpký pád.
Pád do bezedného ticha.
Nevím, jestli ještě dýchá,
zda mu srdce stále buší,
nebo... už vypustil duši?
Zbylo jen se o něj bát

a doufat v marné naději,
nebo měla bych snad raději
vykřiknout: "Ty sebevrahu!" ?
Divným věcem dávám váhu...!

V rozdrásaných dlaních drtím všechno na dosah.
Ten zkrvavený prach.

Seschlá krev ti vlasy spletla.
Nevíš, že k nám míří světla,
že tě vezou od domova
a ty to spácháš klidně znova!?

Srdce mu jen ztěžka bije.
Mám strach, že to nepřežije.