PŮLNOČNÍ

Obě ručičky se pomalu ke dvanáctce plazí
a mě od nudy na zádech mrazí.
Na okno klopou ve tmě kapky deště,
tupé hromy ozývaj´ se po celým městě.
Zpod postele na mně zírá deprese,
kdo tuhle tíhu samoty unese...?
Ze skříně slyšet zoufalý řev anděla,
kterýho blesk zasáhnul přímo do těla.
Sněhová socha vyronila z oka krev,
zmatený má tahle půlnoční pohádka děj.
Čekám. Čekám, co se bude dít.
Čekám, jestli přetrhne se jednou provždy nit.
Hlavu mám těžkou, na polštář mi upadá,
do pokoje potichu krajina snů se zakrádá.
Něco mně tlačí na záda.
Je to jen noční můra vyzáblá.
Ostrý zvuk hromu vyrušil předení mého dechu.
Probouzím se. Usínám. Jsem vzhůru. Hořká nechuť.
Z vedlejšího pokoje slyším divné tóny,
morbidní zlost ve mně kypí a zoufalství tróní.
Po zádech mi v rovnošatě pochodují mravenci.
Oštěpama mně bodaj´ pod kůži. Zatracení spiklenci.
V hlavě mi bublá močál horkejch nápadů,
zákeřné zoufalství útočí na mně zezadu.
Do okna se opřela mohutná vichřice,
střepy skla vrývaj´ se bolestně do mý palice.
Největší střep rozdělil pokoj na dvě krajiny.
Na nebe a na peklo. Začínaj´ se psát zcela nové dějiny.
Země pode mnou se otevřela, dolů pod ní nový svět,
bílý anděl s rohama ocasem na mně mávnul hned.
Pomocí černých andělů sestoupil jsem z místnosti,
ocitl se v říši trpkej, v říši kruté radosti.
Ďábel s černou svatozáří zvednul vidle nad hlavu.
Řekl: "Hele, milá oběť, připrav se na popravu!"
Svlečenej do Adamova roucha, s vyděseným výrazem,
politej mokem ďábelským bezvládně sesouvám se na zem.
Zrzavé hroty nástroje pronikaj´ mi pod kůži...
"Pane bože, zachraň mně! Nechci zemřít! Musím žít!"
V tu chvíli se probouzím, přičichávám k realitě,
rozdejchávám trpkej sen. "Pane bože, miluji tě!"