Můry všedních dnů

Křik mi v hlavě zní,
i když mysl jenom sní
zas můru z mnoha můr…

Však jsou sny,
které lidé prožívají
a štěstí probudit se
často oni nemívají…

Všude krve řeky
a spousty mrtvých těl…
Města v plamenech!
Hrůza co člověk zřel…

Plačící muži a ženy…
Děti – kost a kůže…
A my v teple domova!
Kdopak za to může?

Může za to každý!
Nebo radši bůh?
Snad někdo další?
Či jiný svatý duch?

Smrtka v rohu pláče tiše
a svůj dlouhý seznam píše…
Všichni na něm napsáni…