Zmatenost

Ztraceni všude kam patříme
toužíme po něčem jiném.
Zmateni tímhletím světem
přejem' si odletět.

Ve snech jsme bez duší,
ve dne jsme ztracení
ve víru myšlenek
co bolí.

Žiješ bez okamžiku nádechu
protože přemýšlíš
o lidech
o věcech
o neskutečných znameních.

Nevědět co bylo,
netušit co je,
jen nejasná představa
hluboko někde v sobě
jak teď všechno je.

Sedíš na schodech
skoro večer
v cizí budově
a hledíš z okna
na sebe v odraze.

Kousek dál lidi
co si nic neříkají,
takhle vydrat se ze sebe
a být jak ve snu
nikdy se nesplní.
Je těžko se dívat ven
nikým neviděn.

Ten okamžik se vrací
jako hořký nepokoj
a prodlužuje čas
nebytí a tonoucího vzlyku.

Nabytí naděje bez ztráty iluze
se hroutí v budoucnosti
jako kroky k sebevraždě.
Tak je lepší stát
strnulostí v hrůze
a doufat v lepší zítřek?