Kašna a Měsíc

Ve stínu domů vám tiše hučím svou píseň o barevných rybkách.
A vy se na ně ani nepodíváte...?!
I ty mne jen mineš, já vím.
Nikdo se za mnou ani neohlédne
ani včera,
ani dnes,
ani zítra,
ani omylem.
Lidé pro mne utratili svých posledních pár mincí.
Rezavých a bezcenných.
To bylo, ach, tak dávno...

Tak přijď ke mně a pohleď vzhůru na duhu,
jež jiskří jen pro tebe v krůpějích mé křišťálové vody.
Jak je čarokrásná...!
Jak je stejná každý den...!
Jaká víra ji donutila setrvat tam nahoře až dodnes...?!
Byla to snad víra v tebe...?

I dnes zvolna kráčíš kolem...
asi už jsi oslepnul z té své „krásy“.
Mineš mne, stejně jako stovky jiných,
a já tu přesto budu čekat.
Nehnu se z místa.
Jen pro tebe.

Chtěla bych si tě umět přivábit
svoji smutnou šedivou písničkou o vysněné říčce... .
Zatímco ty se vodíš po obloze za ruku s lezavou zimou...!
...a na mou hladinu necháváš dopadat jen pokroucený obrázek
své mrtvé, zjizvené tváře.
Jsi ke mně tak chladný...,
ale z kamene jsem přece já...!