Sen na břehu moře...

.....
Zkus natáhnout ruku,
dotkni se mě prsty,
povedu tě dlouhou ulicí,
lemují ji velké kulaté svítilny,
jejichž bílé světlo zahanbuje měsíc,
z okruhu stínu se noří maličké můry,
hledajíc se navzájem
splétají svá křídla
v tanci nocí.
Velké ticho usedá jako prach na lavičkách,
ruší ho jen naříkavý pláč listí zpod tvých nohou,
pár kamenných schůdků rozbilo čas,
stojíme zabořeni v bezbarvém písku,
noc smazala i bílou z hřebenů vln,
všechno je jemné a neurčité,
světla majáku nás vedou – v tvých očích,
z přístavu právě vyplouvá loď,
nemá mnoho světel na cestu nocí,
ani ta cesta není příliš přímá,
o to sladší je možná nebezpečí plavby,
cíl neznámý,
rozkazy se nesou vodní hladinou,
jasné, rozhodné a bez možnosti změny,
touha vystřelila jako šíp vzhůru vesmírem,
tichý výkřik zanikl v jejich hlubinách,
odnesly si s sebou další tajemství.
Vytřepala jsem písek z vlasů,
ve vlhkých očích se mi odrážel úsvit,
odliv slabě šplouchal u tvých nohou,
hladový křik racků spoutal ráno skutečností,
a první teplý paprsek pohladil mou kůži,
mezi vybledlými slunečníky se procházela mlha,
chytil jsi mne za ruku a odcházeli jsme,
za zády nám už slunce zlatilo stopy,
jeho jas ukončil, co dále pokračovalo v tvých očích,
bez obav jsem ti dala ruku,
mezi naše dlaně se vetřela jen lehká bolest
z konce...