Balada o rytíři

Kolem lesa silnice
co vede až k vám.
Starobylá velice
příběh o ní znám.

Kdysi před dávnými roky
divný rytíř hrad tu měl.
Skryl se tu před svými soky
každý na něj už zapoměl.

Po čase však přišla zpráva
jíž těžko bylo uvěřit.
Že lid tady přepadává
duch s nímž nelze se měřit.

Sotva zpráva roznesla se
až do těch míst kde hrad stál,
nikdo nechtěl chodit v lese
každý se v ta místa bál.

Nalezlo se spousta lidí
co tu bytost vidělo.
Každý se však přiznat stydí
že se mu nic nedělo.

Až jednoho dne po setmění
krásná mladá dívčina,
vyšla si tam,kde les už není,
jen travnatá mýtina.

Chvíli stála v stínu stromů
pozorujíc hvězdný jas.
Pak otočí se,chce jít domů,
vtom zaslechne smutný hlas.

Otočí se,hledíce
kdopak to tu naříká.
Tu vidí v svitu měsíce
překrásného mladíka.

Na sobě má krásné šaty,
až je to snad k nevíře.
Na opasku orel zlatý
jak stvořený pro rytíře.

Tu uslyší dívka zas
tolik smutná krásná slova,
co volá na ní jeho hlas
stále prosí,zas a znova.

Neutíkej dívko má
vždyt´víš,zemřel jsem pro Tebe.
Tak jen počkej,nebud´zlá
půjdem spolu do nebe!

Proč říkáš,že rád mě máš
a chceš mě vzít do nebe?
Vždyt´mě jistě sotva znáš
ani já neznám Tebe.

Sotva dívka toto řekla
rytíř padl na trávu.
Jak se o něj náhle lekla
dotkla se mu rukávu.

Najednou má pocit jiný
rukáv nelze uchopit.
Jako by byl z mlhoviny
nemůže to pochopit.

Mladík se zas posadil
v hlubokém svém smutku.
Ten dotyk mu prozradil,
že mluví pravdu vskutku.

Ach jaký krutý osud
určil mi kartu zlou
že nepotkal jsem dosud
velkou lásku svou!

Kdo vysvobodí mě z hříchu
jehož jsem se dopustil
že pro velikou svou pýchu
navždy jsem jí opustil.

Dívce slza z tváře kane
slyšíc slova bolesti.
Řekni prosím jak se stane
bys zase nabyl štěstí?

Nabudu zas klidu v hrobě
až její a moje kosti
pohřbeny budou při sobě
pak bude konec bolesti.

Tak jen pověz vzácný pane
kde je hledat mám.
Kde jsou kosti zakopané
já je pohřbít dám.

Opravdu bys učinila
pro mě tuto službu,
kterou by jsi vyplnila
mojí dávnou tužbu?

Hrobku mojí najdeš v hradě
pod kamennou velkou věží.
Její kosti na zahradě
pod mandloní suchou leží.

Nemám už co říct Ti více
jen se smutně pousmál.
Měsíc zhasl jako svíce
vítr jeho stín odvál.

Tma rozlila se jak olovo
dívka domů spěchala.
By splnila svoje slovo
co rytíři tu dala.

Druhého dne podle rady
pod mandloní kopala.
Vzala kosti ze zahrady,
do hrobky pod věž dala.

Od těch dob tam spočívají
oba v klidu,pokoji.
V lese ducha už nevídají
lid se tam chodit nebojí.