Promiň...

Chtěla bych se omluvit svému andělovi...

Občas chci, aby šel čas vrátit zpět,
kdyby to šlo, udělám to- hned.
Jenže hru na kdyby život nehraje,
tak můžem jen čekat, až problém uzraje.

Ublížila jsem Ti, nevím ani jak a čím,
v tmavém tichém bytě...jen samota a splín.
Chci, abys mi vyprávěla pohádku co znám,
tu, kterou si každý musí vysnít sám...

Tak promiň, kolikrát to mám ještě říct?
Mám Tě ráda pořád stejně-už to nejde víc!
Ztratil se tvůj úsměv, zbyl jen pohled chladu,
sedím v koutě-v hlavě zmatek bez jakéhokoliv ladu.

Už to nebude jako dřív
-jako před panákem tequily a cinknutím skla o sklo.
Já tady končím-mé srdce totiž bolestí prasklo...

Lenko, promiň...
Andílku, odpusť...