Náhrobek

Mé oči spatřily,
malého chlapce,
jak postává a mlčí,
v rukou
svíral mrtvého vrabce a já cítil,
jak smrt na mě vrčí.

Chlapec byl bleďoučký,
nevnímal svět,
jeho oči smutkem plné,
jimiž na mě slova hrne,
prosily mne,
ať jeho život sepíšu,
do pár krátkých vět.

Zmaten jeho prosbou,
přistoupil jsem blíž,
pod kamennou přikrývkou,
objevil jsem kříž.

Kříž zapomenut a nehledán,
u dřevěného hrobu,
duši bezejmennou stále měl,
po celou tu dobu,
co smuteční píseň mrtvý vrabec pěl.

Bezejmenný náhrobek,
duši chlapce trápil,
přál si jméno,
jediné...
proč se chlapec vrátil.

Zářícíma očima,
děkoval mi chlapec,
jenž byl celý v bílém,
z jeho rukou vylétl mu,
dříve mrtvý vrabec,
pousmál se,
odešel,
dostal jméno Vilém.