Přes palubu

v jediném hnutí mysli
v erekci marnosti
fatálním odevzdání
nenáhlé rozevření prstů
bez odstrčení
a kleště visí na lanku

lodi ubývá v beztíži
svěřil jsem se ti
vesmírní nekonečno
odlesky oken se krátí
na mém skafandru
jako kyslík i naděje

že sám zavřu oči
na záchranu není důvod
už ani možnost
proč jen tak může
prázdnota sevřít srdce
nečerpat krev

deficit oběhu tělísek
prohřezl bolestí dutin
lebeční a břišní
kupodivu nejvíce ječí
hrůza ze samoty
těhotné lodě torpéd

nálože bombardérů
v epicentru trhavin
snad něco skončí
a příjde ticho, nic a klid
jenomže omyl, bože
kde jsi, proč začínáš

s bolestí křížů
mezi obočím očí
nebudu zpovídat
ochraň mé temeno
lebečních kostí
před explozí víry

přes palubu
vždyť tam příběh začíná...