Půlnoční balada

Hodina pozdní, noc černá, po lese sovy létaly
a do šepotu dvou milenců tiše a něžně houkaly.

Prastará vrba skláněla se nad láskou obklopenou dvojicí,
tam ruce nedočkavé dotyků si žádaly,
kde při Panně Marii v kapličce opodál tiše stojící
plány na lásku svou milenci tajně spřádali.

Jak hudba půlnoční zněl ten krásný lesa zpěv,
šum stromů zaplašil i milencův strašný hněv.

V polibky rty splývaly víc a více,
mladá panna ve svitu měsíce se rděla,
těch polibků,ach bylo jich na tisíce,
léta šťastná budoucí na mysli stále měla.

Černá náruč rozprostírala se nad zamilovanými,
do nekončících dálek poseta hvězdami zlatými.

Však temný had do hlavy milencovy zas pomalu se krad,
jak ji zřel nevěřil, že by mohla jemu lhát
on bál se zeptat, moc bál se temných pravd
však zpráva o nevěře milenčině nedávala mu spát.

Tak odtrhl rty od jejích a do očí jejích se zadíval,
vzpomněl,jak za zprávu klamavou po nocích v slzách se modlíval.

Jen sklopila zraky,stáhla bledé ruce,ustoupila vzad,
zprvu všechnu faleš svou chtěla jemu zapírat,
však příliš moc uvědomovala si svých zrad;
pak při pohledu na něj už nedokázala mu pravdu odpírat.

Hodina pozdní, noc černá, po lese sovy létaly
a smutnou píseň pohřební do ticha noci houkaly.

Milenec zoufalý v šíleném hněvu a bolu
svrhl nevěrnici do temného vodního hrobu.