Holocaust

Tik-tak, tik-tak...

Zvuk velkých hodin teď zdál se smutnější,
pohlcen temnotou a žalem toho večera.
Matka však dál svého syna tiše konejší,
pohled svůj tázavý, na otce pevně upřela.

Tatínek v zármutku, pár hltů vína popíjel,
dobře jej schovával pod bednou ve sklípku.
Rukou svou drsnou, ze špulky nitku odvíjel,
do ouška jehly navlékal, našel ji v šuplíku.

Ve zvlhlých očích, krutá pravda marně ukrytá
a na rtech Kaddiš, tiše, možná naposled.
Na kabátku chlapce, Davidova hvězda přišitá,
utíká k transportu, z pekla tam není cesty zpět.

V ulicích vesmíru, dnes večer spousta hvězd,
pokorně k nádraží v záplavách deště směřují.
Vlakem pak pojedou do mlhy, kde čeká trest,
pro lásku k bližnímu, osud svůj ďáblu svěřují.

Do stínů dálek vyjeli, v záblescích naděje,
ve vlaku bez oken, bez jídla - bez vody.
Na cestě bez přátel, kde láska je nehřeje,
je marné hledat v tom smysl a důvody.

Tam na dně vagónu, dva rabíni modlí se,
transport teď uhání, pár plný kotel.
Do nejistot dálek, bez víry, se smrtí tulí se,
do temnot kde naleznou jen - krev, slzy a popel.

Cestují přes pole, podzimní krajinou,
tušíce zkázu svou, v pekelných kruzích.
Už vědí, že stovky, snad tisíce jich zahynou
a v hrobech spát budou na svých mrtvých druzích.

Za kopci, za lesy, ve městě za dráty,
uniformy s lebkou, s blesky a popelavý sníh.
Slyšíc jen „Raus!…“, zábavou pro katy,
na perónu pekla - tam kde končí smích.

Tik-tak, tik-tak...