Okno její duše

V době, kdy z náměstí je slyšet pochod bot,
v době, kdy zůstal jsem sám v domě zavřený,
řeknu vám příběh, ostrý jako ocelový hrot,
veskrze smutný, krutou pravdou značený.

Tajemství o ženě jež v očích lidí zhřešila!
Zatímco její muž ve vlaku smrti seděl…
Ona za život svých dětí s nepřáteli chodila,
v té kruté válce živila se umučeným tělem.

Právě teď slunce zachází za obzor,
mrazivá vůně noci do oken vkrádá se.
Vojenská trubka v dáli troubí na pozor,
jen pozor lidi, stmívá se.

Tam v dáli ozývá se šepot děl,
to fronta smrti své nové syny přijímá.
Rekruty mladé, víc než Bůh by chtěl,
verbíř bez utržené paže dál smutně najímá.

Mé město teď čeká pod mrakem.
Čeká se strachem dál, svůj osud netuší.
Mysli všech lidí jsou pod tlakem,
kdo pak z nás ví, čím nasáklé je ovzduší.

Já zmaten hledím na zdi svého pokoje
a oknem cítím vůni suché magnólie.
Po stole svém mám rozházeny náboje,
můj strach z budoucna střídá nostalgie.

Pohlédnu z okna ven, na rozbitou ulici,
válka zde prošla jako smršť!
Vidím tam postavu pod lampou stojící,
svých bolestných slz mívá plnou hrst.

Oděná ve špinavé sukni, roztrhané blůzičce,
punčochy s okem, podpatek zlomený.
Mnoho vrásek přibylo na její tvářičce,
od časů, kdy lásky pln život zůstal krví zkalený.

Vzpomínám dobře, kdysi všem se líbila.
Nejhezčí žena z téhle ulice!
Rty plné, rudé, v dekoltu růži nosila,
její úsměv miloval jsem velice.

Stojím teď v pozoru u rozstřílených okenic,
kde světlo ulice prosvítává dírama.
Posmutněn v žáru velkých olejnic,
stojím v pokoji prolezlém naskrz švábama.

Ulicí špinavou a tmavou, prošlo pak gestapo,
na ženu s sobeckým úšklebkem mávali.
Snad čas se zastavil, věčnost to trvalo,
na lásku mou z dětství: "Stůj, kurvo!", volali.

A já tam stál zmražen, jak přibitý,
celým mým tělem třásl strach.
Skryt v nočním šeru, vínem opitý,
naslouchám, ve vzduchu cítím smrti pach.

Ti dva tam dole, popadli ženu,
jeden z nich sukni jí pak roztrhal.
U úst hned měli kyselou pěnu;
neslyší snad nikdo její křik a žal?

Dlažba se otřásla, při pádu mrtvých těl,
je tvrdá, chladná, zlou krví zbrocená.
Výstřely zanikly ve zvuku blížících se děl,
žena tam stojí sama, celá zmatená.

Zvedla svůj zrak a pohlédla na mě,
nejistým krokem teď vyšla směrem mým.
Odkládám pušku jež svezla se mi z rámě,
za dveřmi slova šeptem, hlasem nasládlým.

Když vešla ona, byla tak krásná, tak ztrápená,
beze slov blůzu a sukni svlékla si.
Tváře mi něžně hladí dlaň válkou znavená,
v děkovném gestu k nohám mým klekla si.

Obličej narudlý krví, smáčený slzou dojetí,
z podlahy rychle ji zvedl jsem.
Pár vděčných minut v mírovém objetí,
díky té ženě zase strávil jsem.

Víte, já tajně zde v bytě se skrývám,
před ostrou palbou všech mých nepřátel.
Pochmurné pocity z návratu na frontu mívám,
i já na frontě jsem smrti vykonavatel.

Ona se usmála a rty se dotkla mých,
chuť sladkých růží na nich měla.
Bolestně bodavý zimní vítr dovál první sníh,
byl jsem teď vše, co ještě chtěla.

Té noci dva ztracenci, lásku si dávali,
v sutinách města, ve starém domě.
Bolest svou, prokletí a starost skrývali,
v srdcích svých úplně na dně.

Ráno, když vydám se zpátky na frontu,
vím, že město i ji viděl jsem dnes naposled.
S nadějí, že nepotkám smrtící eskortu,
děla zas burácí, mám je na doslech.

Jako dva blázni spolu jsme mluvili,
já tehdy otevřel okenice její duše!
Na muže jejího s lítostí vzpomněli,
však ležím teď já v krvavém rouše…

…a umírám na bitevním poli.