...

Miluješ se mocnou touhou
trvá to jen vteřinu pouhou.

V dálce vidím tě stát,
tam u toho křiže,
lákáš mě ať jdu k tobě blíže.

S hlavou skloněnou,
se slzou na rtu,
s ránou otevřenou,
za roh si zajdu.

Tvůj hlas,můj hrad,
tvůj kluk,můj kat.

Zelená louka s palcem u nohy,
kopretiny s chomáči tvých vlasů.

Konipas zpívá svou píseň,
slavík křičí do světa svá slova.

A zase milování,
znova a znova,
kat ti nechal hlavu,
nemáš ale srdce.

Ruce vytesané z ledu,
srdce sladké jako chléb,
cítím nějakou zradu,
čmelák si tvé prsty
s medem splet.

Lekníny na rakvi,
fialky zbarvené krví,
jen kopretiny ti pravdu poví.

Ulítáváš do oblak,
musím odejít,
my musíme se rozejít.

Déšť ti smívá tvář,
slunce vytváří ti svatozář.

Bílá postava stijící u zdi,
rozplíváš se.

Křič,křič tak jak křičí
jak křičí tvá duše,
křič,ať nezraní tě
šíp vystřelaný z kuše.

Milování,to zatracený milování,
co ti do očí slzi štěstí vhání.

Krev ti ztéká po tvé dlani,
postav se před smrt,
usměj se na ni.

To je ale krásná zář,
to tak krásně září
tvá svatozář.