Vnitřno

VNITŘNO

Stojíš v koutě v nepřítomnosti oddáváš se snění.
Myšlenky ti v hlavě míhají,
míhají se jak světla,když projíždíš uzavřenou stanicí metra.

Bezduchej panáček přilepenej na dveřích clossetu.
Stojíš tu v koutku vagónu,
zachmuřen do svých tajemství,jež uchovat by sis chtěl,
ale sám moc dobře víš,že vykecáš je při první příležitosti.

Koukáš po lidech a cejtíš se nejistý.

Jejich pohledy tě bodají po celém těle,všude tam,
kde si jen vzpomeneš,začne tě bodat,pálit,svědit
„Oni si tě totiž v tom koutě všimli“.

Všimli si bezduchýho panáčka
přilepenýho na dveřích clossetu.
Toho v tom koutě,
Toho jež zachmuřen do svých myšlenek je,
ano toho co pohrdá těmito lidmi,
jenž pohledem ho bodají všude tam,kam si jen vzpomeneš.

Říkáš si „už abych vocaď vypad“.