Poezie v zákopech

Vítejte ve starém krysím městě,
poslední zastávce na křížové cestě.
V krysím městě v temnotě zákopů,
kříž z poezie vnáší na vás mrákotu!

Poezie bezcitnosti a bezradnosti,
jenž trhá, tříští tvrdé lidské kosti.
Projede kůží, masem a svaly jako břitva,
v mozku - temné mysli ošklivě se pitvá.

Vidíte vojáka v ostnatých drátech na minovém poli,
bolí ho tělo, i duše ho však bolí.
Vzpomíná na ženu svou a na malého syna,
se smrtí na jazyku křičí jméno Hospodina!

Co je to za boha, jenž dovolí toto šílenství?
Je to jen panna co dávno ztratila své pannenství!
Šílená jeptiška jenž zaslíbila duši ďáblu,
své hebké bílé tělo skryla ve vojenském hávu.

Prosíte Boha svého, Ježíše na kříži!
Z nebeských výšin však k vám nikdo nevzhlíží!
Zahoďte zbraně a válečné kříže jež nesete,
kulomety a granáty jen jiným život krutě berete!

Z ocele kulkami střílíte do dětí,
z nevinných lidí děláte oběti!
Kůlky však jednou vrátí se jako ten bumerang,
s velikou destrukcí rozdrtí váš pancéřový tank!

V temnotě zákopů, v tom krysím městě,
není nic platný hrdý metál na vojenské vestě.
Krysy, ty neslyší krutost veršů téhle poezie,
rády se zakousnou, jako ta kulka do lidské šíje.

Tak vstávejte bezcitné bestie a utečte,
do pekla svou poezii vneste statečně!
Satan už rychle poradí si s vámi spáchanými činy,
čekají vás léta tvrdé, spravedlivé dřiny!

Mávnutím své kruté paže chtěli jste ovládnout svět,
za nedlouho však vaše těla budou práchnivět!
Ten mrtvý voják v ostnatých drátech na minovém poli,
povstane z mrtvých, v srdci poezii svoji.

Poezii lásky a životního štěstí,
rozdrtí krysy svou obrovskou pěstí!
V temnotách zákopů světlo své rozžhaví,
padlé a zraněné na nohy snad jednou znovu postaví…