Soucit

Ta dáma v černých šatech
teď chodí kolem mého prahu.
Co tu jenom pohledává?
Co chce od mého domu?

Oči jako uhel černé,
pleť podobá se sněhu,
Chodí stále sem a tam,
v krocích těžko poznat něhu.

Vyjdu před dům, zastaví se,
hlavu k zemi svěšenou,
ruce mnou si jedna druhou,
tvář loknami zakrytou.

Jenom ztěžka zvedá hlavu,
slzy z očí stékají,
přichází můj čas a
soucit se smrtí se potkali.