Žárlivost

Ukradl ji měsíce svit,
by jí jím mohl přiodít.
Z hvězdných tváří sypal ji prach.
Nebeské koně hladil po nozdrách.
Na jejich zpěněných hřbetech jezdil nocí
a často sahal po ovoci,
nejsladším, jenž slunce zváno jest.
Pod zakázaným stromem spával, nechávaje se jím svést
Zahalena v ranní rose, vílou se mu zjevovala.
Každý večer utekl jí, každý večer proplakala.
Přesto nade vše má ji rád.
Snad více, snad i milovat,
dokázal jejich vnad.
Nemohl však u ní pozůstat.
Pravdu měl na mysli neb zalhal snad,
když v ramena její bělostná pad.
To přece nesměl zaměškat.
Vždyť každý den jinou může se státi.
Krása její však tmou se neukrátí.
Už taková je a nechce býti jiná.
Pod rukama rozkvetla mu jako kopretina.
Ozdobila si vlasy květy růží
a pod svou spanilou kůži
si jeho jméno ohněm vtiskla
tam, kde se prve láska blýskla.
Do zlatého rouna se ti dva zabalili.
Však vlku beránka hloupě podstrčili.
Houfy rudých obláčků modré oči nebe halí.
Pláče ona ošizená, proč u srdce tak láska pálí?
Když se k ránu vracel zpět,
jak ten chtěl jí vyprávět.
Co kde viděl, co kde zažil.
Po jejím klínu lačně bažil.
Srdce dbalá rozdávala.
Loupežím se poddávala.
Avšak on měl srdce zlejší.
Klenot střežil nejjasnější.
Zavřel si jí v temné věže,
Všemy svými smysly střeže,
každý její plavný krok.
Tak uběhl den a rok.
Smutná byla.
Netruchlila.
Svému srdci naslouchala
a v něm ho stále ho milovala.
Jen ptáci dávali jí klidu,
sedajíce na okna zaháněli bídu
její.
Sladké písně krásně znějí.
Do okna nože, ptáci ochladnou.
Malé ty srdéčka do sněhu zapadnou,
tak hluboko, že umrznou tiše
a nikdo neuslyše
jejich křiku,
řekne si, že ticho k dobrému patří zvyku.
A přece ho miluje nejsladší večernice,
teď naváží se do měsíce,
Který k jejím oknům svítí.
Proše – Do tmy nepohřbíti!
Ne do pokojů a chladných stěn!
Ona je utkaná z mořských pěn.
Tak rychle se také z vánkem rozplyne.
Jak rána slz z oka krví se vine
řeka, vstříc její proud
k prameni lze jen nedoplout.
Bez těch zvuků kosích písní,
zamčená v nicotě a plísni,
ztratila jiskru, ztratila dech.
Chřadla a mizela v kamenných zdech .
Žárlivost vzlínala až dotkla se hor.
Měsíc vpil se raději v noční bor.
By nařknut nebyl, co by sprostý milenec.
Zvonící nocí běhaly víly, sbíraje kvítí na věnec.
Manžel když přišel, tůze se zlobil.
Chlubil se vítězstvím, jak že jí dobil,
jak cudnou panu zlatem jí zdobil
a všechny radosti, co soky pobil.
Však ten Měsíc! Ten nejvíc ho trápí
Krev jeho stříbřitá její nohy skrápí,
než vyjede roztavený kočár rána.
Hruď jeho tisíci noži bude probodána.
Tak řekl si krutě její muž
a do rukávu ukryl nůž...