Smrtící naděje

Dusit se s každým nádechem,
jako kdyby byl vzduch jed,
myslíš si,že cigárem budeš zachráněn?
Plíce křehké jako tenký led,
z úst vyplivneš svou rudou krev,
za prsa se chytáš,
bolest přichází,ty ji snad vítáš?

Tvá duše má na kahánku,
možná zítra najdu tě s puškou v ruce,
a dírou ve spánku.
K nebi vzhlížíš sám,
jako svíce - pláču dál,
stojíme opodál a ty kráčíš k nám,
tvé rty už zapoměly jak se smát.

Rozhodnout se musíš sám,
jestli to vzdáš,
nebo bojovat budeš dál.

Za soumraku přemýšlíš,
o svém životě,láskách,
za úsvitu prohlížíš,
známé tváře na fotkách.

Tvůj život nikdy nesmí ztrácet děj,
no tak se konečně usměj.
Nepodávej černé dámě ruku,
je ještě naděje,byť jen malá,
nedívej se hned nahoru,
diť tvůj život teprve začíná.

Je snad už čas jít dál?
Na věky věků spát?

Nevzdávej to,prosím tě!
Bože pomoz tomu bláznu!
K tobě odejít nedovol mu!
Zastav svá kola osude!

Osud se ale nedívá,
že synkovy ukolébavku zrovna zpívá.
Snad nevidí tu lásku,
snad nevidí to štěstí,
proč přes jeho život chce dát pásku,
a strhnout ho k zemi pěstí?

Volám tě,Smrti!
Kde jsi?!
Vem si mě!
Toužím po tobě!
Já se tě nebojím,
vyhledávám tvou přítomnost,
před tebou pořád stojím,
tak už si sakra na mě vybij zlost!
Jeho nech jít,
po mě nikdo nebude stesknit.

Každý v přístavu svou loď má,
i ty na ni jednou vstoupíš,
snad už i vyplouvá,
ale ty na břehu stojíš.
Ta loď byla má,
a ty se slzami v očích,
já naposledy ti mávám,
Sbohem ti dávám.