Výkřik mizejícího přátelství

Za jakoukoliv otázkou tečka
A zpola otevřené dveře
S barvou výhrůžky
Jak ve slovech včerejších :„ Cítíš snad sama, odejdi…“

Klika na hrudi visí
(co srdce utichlo)
na zdech z lásky
načáraná léčka
hanebně čitelná
krví od hlavy

pro ty, jež v dešti kůži svou rozpili
jak tuš ve svých očích
pro niž osudem svým můj rozbili
pro ty - již nekřížím prsty

cítím se klukem
co se zimou se vrací
jak nožem strnulí-zohavení ptáci
co pro pírko vzdušné
válkou šípkového keře pošli

rozchází se cesty
neštěstím mezi námi
kaluže se čeří
o napjaté kůže
těch-do kterých se kope
kteří pouští oko jak unavení pávi

...a já mezi nimi

Příteli, s kým v sobě žiješ?
Změnil ses ty či já?

Proklínáš den, kdy jsi mě potkal

Melanché míchá černé šťávy
srdce mi včera příliš nízko kleslo
než aby tělo sneslo masky
jak slova bolí
když ztrácí smysl hlásky?!

V domě pod kaštany
kde žije ten kluk
strhnu pásku ze dveří
a půjdu za ním
a sáhnu mu na vlasy
ukážu mu střep, který z tebe nosím
vzpomene si
že kdysi uměl mluvit s lidmi
nejen s ptáky

on ke mně vztáhne mlčky dlaň zase se svým ostřím

nikdy však nezkusím
zda k sobě ty dva patří
jedna zkušenost mě za noc změnila
jak tebe víra
mrtvých tvých bratří