Vzpomínky
Sedím v trávě,
pozoruju Tě,
a vzpomínám,
na chvíle s Tebou,
kdy odhodil jsi svou hrdost
a já vzdala se kousku volnosti
jen pro Tebe,
kdy neřešil jsi to co bylo,
a já zapoměla na všechny
krásný svalnatý vojáčky
se sexy úsměvem,
nevinný modrooký zajíčky,
smutný tajemný básníky,
pohodový vyhulený punkery,
... no prostě na všechny,
jo i na toho zelenookýho,
kterej líbá jak démon,
a tys mě přestal srovnávat
s těma cos měl předtím,
byly tak oddaný a podajný,
taková já být neumím.
Možná je to trochu kýč,
ale takový už bejvaj
vzpomínky na něco,
co se nestalo.
Takže to v podstatě
ani žádný vzpomínky nejsou,
tak proč to kurva tak bolí?
Mohlo to tak být,
kdybys odhodil
svou přehnanou hrdost,
a já se vzdala
části svý nevázanosti,
Nemohli jsme být spolu,
ne z nedostatku lásky,
ale z nedostatku přizpůsobivosti.
To mě na tom tak ničí,
jsme oba tak ubohý ve své neústupnosti.
Komentáře (1)
Komentujících (1)