Krvavé květy

V zahradě temné, nezvykle krásné,
jenž byla květy poseta…
Ztratil jsem se jak hloupé,
ztratil jsem se já popleta!

Záhony pokryté vonnými květy,
ztrácel jsem pocit smrduté sněti.
Bolestné sněti jež mě tak trýzní,
ruce mé, nohy, tělo a tvář ošklivě hyzdí.

Přistoupil jsem blíž a přivoněl si k růži,
květině rudější nežli je krev.
Spatřil jsem kdy´s květy její růsti kůží,
na mrtvém těle, jenž nevydalo vzdech.

Vzpomínky vrací se, já stojím v zahradě,
za živa odsud prý nebývá návratu.
S pocity samoty, otázky nasnadě,
v krvavých květech teď hledám podstatu.

Vzpomínám na život, na lásku k světu.
Na city k ženě jenž mě zradila.
Když tenkrát uronila smutnou slzu,
nechtíc svou krví růži zalila.

Zlomila srdce mé, běsnící, strádané,
jedinou pochybou o naší lásce.
Za cenu čelenky z těch květů utkané,
prodala život svůj veliké sázce.

Krvavé květy, bestie zářící,
pozornost záludná pro věčnou temnotu.
Nenávist bez víry, bahnem se brodící.
zanechá v srdci mém krvavou šlápotu.

Zabijte všechny ty běsnící zvířata,
zničte už navždy ty krvelačné bestie!
Bojujte, vydržte, klepou zas na vrata,
hříchy však jejich ani louh nesmyje.

Zničte teď všechna ta poupata,
krvavých květů trnových,
jež plazí se jak háďata,
podél nás mrtvol ubohých…