Osvětim

Zde pochmurné panství ohně, smutné město slz,
jen andělé uplakaní jsou tu mými průvodci.
Rychle teď vstupte semnou branou z cihel skrz
a hledejme pravdu, vzpomínky, proroctví.

Poslyšme s pietou, ten příběh pravdivý,
vítr jej zahvízdá o pražce kolejnic.
Společník bouře, sám krutě mrazivý,
vypoví tajemství z těch krutých věznic.

Slyšte tu píseň, ve štěrku dusot těžkých bot,
z nedávných časů ten zvuk sem doléhá.
Divná to skladba, dle fašistických not,
souzvukem bolesti na duše trpce naléhá.

Nyní už nestoupá kouř smrti z komínů,
bytosti kostnaté nepláčí za dráty.
Patrné důkazy nelidských počinů,
však vzpomenout nechají na bezcitné katy.

Do těchto táborů sváželi nevinné,
místo jmen všem čísla na kůži dávali.
Všichni ti chudáci, když čas jim pomine,
do hromadných hrobů či ohně padali.

S úšklebkem ve tváři klouby jim trhali,
pod rudou vlajkou s křížem hákovým.
Bohužel lidskost či svědomí neznali,
nevzdali úctu těm lidem ubohým.

Pohleďme dobře, na snímků plné zdi,
kam oko dohlédne potupný stejnokroj.
Postavy zlomené, jen tváře bolesti,
postavy jež nakrmily fašistický stroj.

Déšť smyl stopy krve, zdi rozpadly se v prach,
pár dekád už od té doby vzal si čas.
Je třeba v lidskost doufat, nemít strach,
nenávist k těm druhým však v lidech žije zas.

Hitler je mrtev, jsou zde však jiní,
co šílenost nosí v mozku svém.
Pošetilí blázni, jež necítí se vinni,
za zločiny svých předků proti lidskostem.

Ten mrazivý vítr svou pravdu nám vnutí,
u mohyly v mechu, co vrhá chladný stín.
Nesmrtelnost jediná je nesmrtelnost smrti
a osud tak smutný, jež měla Osvětim…