Den

Koukám si tak oknem ven,
v tom příjde další den.
Musím se zvednout,
však chtěl bych si lehnout.

Jdu na zastávku,
počkat na tu starou plechovku,
už tu má dávno být,
není nic na zbyt,
musím jít ospalým městem sám.

Konečně jsem dorazil,
krasná budova vně,
zato uvnitř hotové peklo jest.

Koukám si zase s okna ven,
v tom rána pod pás,
"Pojďte k tabuli, jste zkoušen",
to's nemohl vybrat někoho jiného z nás ?

Ne, nemohl osud řka mne,
nemohu mluvit.
Všichni koukají na mě.
Nevidí mi do duše,
co mi vadí a co kouše.
Však říci jim to nemohu,
nepochopily by problémy mé.

Jediná duše,
chápajíc šrámy na duši mé,
je daleko, daleko ode mě.

Hurá pryč,
plechovka znovu nejede,
jdu pěšky, prší, je příjemně.

Déšt omývá duši mou,
však šrámy jsou hluboké.
Ač se snaží,
smýt mu to nejde,
nedokáže umývat zaroveň
duši mou a zároveň srdce mé.

Jsem "doma"
to slovo promě,
již dávno slovem prázdným.

Nejradši bych utek,
však, co by to bylo za skutek ?
není utéci kam.

Lidé, kteří pro mě kdys znamenaly,
najednou nevidí v duši problémy mé nevšední.

Všichni říkají,
to bude dobrý,
však nevim kdy se mi uleví,
ve třiceti ?
Nevím jestli to vydržím.

Však mám tebe,
tvá slova, tvé oči, tvé srdce,
rozumí mi.

Jsi pro mě člověk ojedinělý,
plný rozumu a porozumnění.
Vkládáš mi naději,
do mé vyhaslé duše.

Za to ti ani nemohu
poděkovat, protože je
to mnohem více něž pouhé díky,
přesto však

DĚKUJI.