Sny

Sen, tajemný bratříček lidského bytí,
ovlivní život náš, když zavřeme víčka.
Dravostí vidiny do mozku se vcítí,
kruh smyslných citů vzplane jako svíčka.

Skrýváme své myšlenky do paralelních světů,
království nevšedních, kde vládne Morfeus.
V těch zahradách noci, plných rajských květů,
za jemného vánku, při zpěvu ptačí blues.

* * *

Holčička blonďatá dnes večer odešla už spát,
malinká holčička a s ní plyšový medvídek.
Věří-li v kouzla, i ve snu můžou se dál smát,
vydali se spolu do země příběhů a povídek.

Snad jednou i kus ledu srdce bude hřát
a pak horké slunce v letním vedru lehce ztaje.
Holčička malá zas usne, půjde znovu spát,
však boj s noční můrou snáz vyhraje.

* * *

V hotelu špinavém, na konci města,
osoba plačící s rozbitou tváří.
Leží tam v pokoji smutná nevěsta,
své sny o lásce prodala oltáři.

Svatební závoj, lehce k zemi padá z šíje,
po schodech ženich kráčí, zlověstnou má tvář.
V pokoji zármutku, závoj krev i slzy vpije,
o lásce kdy´s mluvil, patetický lhář.

Čekala život krásný a plný štěstí,
nádherná nevěsta, lásce své oddána.
Nyní ji však manžel hrozí zkrvavenou pěstí,
po zbytek svých krutých nocí, vděčná za rána.

* * *

Tam, v temné cele, ve věznici s ostrahou,
sedává stařec, veterán, hrdina z války.
Myšlenky skrývá, naději mlhavou,
přemýšlí, v rukou ztuchlé novinové stránky.

Život svůj po válce zasvětil zločinu,
kdy´s velký hrdina, frontový kapitán.
Sny jeho ješitné však poslaly jej do krimu,
kde místo postele ustýlá molitan.

Nyní už čeká v přítmí vlhké cely,
čeká, kdy přijde čas poslední večeře.
Ve vzpomínkách stále za bitevními děly,
čeká, až naposledy zaklepou mu na dveře.

Teď v cele smrti chystá se poprava,
za mříží v okně krákají vrány.
Soudný den nadešel, myšlenka vrtkavá
a vraní hejno otvírá zlé brány.

On dávno pochopil, že strůjcem svého osudu,
se smrtí nelibou je dávno usmířen.
Ví jistě, že duše a sny zůstanou, skryty do studu,
v papírových botách, vstříc řece smrti zahozen.

* * *

U malé lampičky na psacím stole,
narkoman ubohý, jen s torzem svých snů.
Bez drogy přídělu, vzpomínky, nevole,
do deníčku zapisuje bolesti svých dnů.

Pár minut plouživých do noci zbývá jen,
na chodbách doktoři v bělavých pláštích.
Do státní léčebny navždy je polapen,
uzamčen do šera, do snů svých zvláštních.

K posteli přivázán, s kazajkou svěrací,
na žíly připnuty plastové hadičky.
Tráví tak noci, na hloupost doplácí,
své duši v depresi předříká básničky.

* * *

Ze žalu pomstu, plánuje matka,
jež přišla pro vraždu o svého syna.
Když čas ji dovolí, i tahle pomsta bude sladká,
ta která v tělech vrahů světlo zhasíná.

Zničili její sny, v nichž na klíně chová vnouče,
matka se nyní stává bájnou Elektrou.
V příbytku svém zapaluje smrtonosné louče,
teď bude se mstít, dokud hlavu její nesetnou!

* * *

Sen, tajemný bratříček lidského bytí,
ovlivní život náš, když zavřeme víčka.
Sen je tu však s námi i když slunce svítí,
i když zbývá z noci jen kávová lžička.

Všichni ti lidé snívali, potkali svůj osud,
do paralelních světů však nevstoupili poprvé.
Náš sen vzniká jen na podvědomý popud,
to v nás je chyba, je-li zbarven od krve.

Obrana zbytečná, ten svět nás pohltí,
nenechá nikoho jako kůl v plotě!
Život je často snem krásným o smrti
a smrt, koncem snů o životě…