Noc

Tajemný soumrak vkrádá se ku městu,
představit chtěl by nám svou divnou nevěstu.
Blíží se rychle, jak silueta ptačí,
má ostré drápy a krví zlité oči.

Slyšet je hluk a znásilněná žena,
ztrácí se v dáli, mizí do ztracena.
Za hradbou z lebek ztrácí se za rohem,
je prudkým jedem v žilách mrtvol nad hrobem.

Ten soumrak už polapil i cestu polní,
kostelní zvony na poplach zvoní.
A černá ptačí peruť letí teď řvoucí,
jak temnou kápí zahaluje město nocí.

Podivná nevěsta, princezna noci,
vůle krutě slábla, pod tíhou její moci.
Nádherné oči, tam v hloubkách temné,
ukryté zlo, rysy však jemné.

Tak dlouho nám trvalo, než jsme se probrali,
dlouho jsme v srdcích svých temnotu vítali.
K těm nohám spanilým my skláněli ramena,
a život svůj prodávali nekonečnu bez jména.

Však brzy rozední se, vysvitne slunce,
princezna temnot smyje si své ruce.
V rozbřesku zamává svým tmavým vlasem,
umrlce probudí překrásným hlasem.

Princezna z temnot, nevěstka ďábla,
změní se v anděla jenž naději dává.
Naději silnou, co rozdýchá plíce,
dá sílu mršinám, dá rychlost lvice.

A její oči, jak plameny lesní,
zachvátí duši, jež nyní tak běsní.
Procitne láska a krása světa,
láska je zbraní, krása je meta.