Vzpomněla sis - tak přece!

Hodně štěsí, úspěchů a lásky plnou nůši.
Čtu ty řádky a srdce steskem buší.
Telefon řádí, když píšeš po tak dlouhé době
a já za pár měsíců budu přát to samé tobě.
Však víc ani čárku na hodně dlouhou chvíli.
Tak dopadly kamarádky, co se rozpojily.
Práce, láska, každé z nich osobní životy,
kde jsou ty časy, kdy nebály se duševní nahoty.
Žádná tajemství, rozovory nad kávou nekončící,
témata dívčí i tváře rdící.
Nemám...
Nemám žádnou další věrnou tobě podobnou.
Máma s dcerou si o různých věcech povídat nemohou,
a tak jsem zbyla jako vystrčený kotě za dveřmi,
co v nekončící přátelství nevěří.
Teď najednou píšeš,
chceš se zase znát.
Já na tebe vzpomínala tolikrát!
Chybíš mi, ale hrdost jinak káže,
i když tak ráda bych k tobě vztáhla paže.
Ale jsi tak daleko stejně jako přetržená naše nit,
proto odepíšu, až bude se mi chtít.