Nelituj

Kolik lítosti vyvolá prázdný rám,
obraz navždy zmizel, zbyla křičící ústa plná zmaru,
kus zlaceného dřeva jako já je, prázdný a sám,
v pláči lituj jeho, ne však mne, nebo vysměji se tvému daru.
Protože už nemám v prsou cit.

Odlišnost lidská je tak únavně stejná, bez nápadu,
já jsem zrůda, nelidské myšlenky spřádající tvor,
vyhýbám se světlu, slunci, od východu až do západu,
čekám stranou od vás, odlišných, než za obzorem zmizí ohnivý vor.
Protože mezi vámi už nechci a nemůžu být.

Kdo vlastně jsem, když už ne člověk a ještě ne zvíře?
Kdo jsem, když nezajímá mě život váš a jeho klus?
Kdo, když vysmívám se vám i vaší víře?
Kdo, když vy i svět vzbuzujete ve mně už jen hnus?
Snad anděl temnoty?

Zůstaňte ve víru svého života kvasu,
držte se navždy v dosahu hřejivé moci zlatých světel,
věřte, že v prázdnotě najdete zmrzačenou krásu,
jen nikdy už nechoďte do noci a tmy, kde čekám jako mstitel.
Neznám už pojem slitování, dobroty.

Nelituj, lidská lítost je jen prázdná lež,
nelituj, dech si schovej, jednou ti scházet bude,
nelituj, já prostě žiji tam, co je jen led, tma a černá věž,
nelituj, vidím odsud dál, život váš až po hroby, po moře rudé.
A i tam jsem a vždycky budu.