Nesmělý mrak

Koukám na ten blížící se mrak,
co právě upoutal můj ospalý zrak.
Těžko říct, kam asi může plout,
kam ho ten zákeřný vítr může dovanout.
A začal jsem se ho tedy ptát chvatně,
proč vypadá tak smutně.
A on že okolo něho mají všichni kamarády,
že on sám si neví rady.
Sbližování prý už dávno vzdal,
protože se ostatních moc bál.
Nikdy proto nepochopil,
proč sem vůbec chodil.
Přišlo mu, že je jiný než ostatní.
Všichni prý byli takový lepší, třeba statní.
Ptal se mě, proč není aspoň jeden den
jako tamhleten.
To už jsem se na něho nemohl dál koukat,
a proto přestal jsem si v leže na louce broukat.
A povídám mu, ty mraku, copak si slepej?
Tak sakra trošku hledej!
Vždyť okolo tebe
je plno mraků, co by tě vzalo mezi sebe.
A opravdu, mrak se rozhlídl
a vše to krásné zahlídl.
Jak jsem si jen mohl myslet, že tu jsem tak sám,
vždyť já vlastně tolik přátel tady mám.
To už mrak s úsměvem mizel a nestačil mi ani poděkovat
musel jsem se totiž před jeho radostným deštěm schovat.