Smutná lavička

Jsem pevně zapuštěna v zemi
a smutno z toho je mi.
Není se co divit,
když nemůžu chodit.
Stejně mám jak vy nohou,
lavičky však nikam jít nemohou.
Jak moc vám ten život závidím,
když vás denně poslouchám a vidím.
Tolik už jsem slyšela příhod,
vím třeba, kdo má kolik výhod,
kdo koho miluje,
kdo koho zabije.
Tolik tajemství mi bylo prozrazeno,
to byste mi nevěřili, kolik lidi bylo zrazeno.
Ale i tak bych chtěla být vámi
a lehnout si třeba do trocha slámy
a nebo se jit projít
a nějaké přátelé si najít.
To já, lavička, však nemůžu,
já se jen kochat zadky můžu.