Smrt krásy

Okvětní lístky otrhávám v dešti,
Přemýšlím a život přitom ničím,
Jsem jako květina, podobna růži,
Kterou právě líbám i mučím.

Láska i strach vycházejí ze mne,
Tolik nepodobné sobě,
Jen podívej se na svět
A řekni, proč ještě nezemřel.

Nepotřební lidé patří k nepotřebnému světu,
Krása, lesk, přepych i láska už dávno odešly,
Zbývá tu jen bolest, utrpení a naděje,
V kterou již nikdo nevěří.

V dešti se slunce topí, v krvavé lázni,
Květiny pláčou pro svou matku zemi
A prosí oblohu o milost,
Život zmírá v bolestech a nic již ho nevzkřísí.

Tak proč tu kdysi byla krása, existuje snad ještě dnes?
Ne, je to jen pouhá pověst, pohádka pro děti,
Kterou si lidé krátí čas a vypráví ji po večerech
Pocestným a dětem před spaním.