Neplač a podej ruku větru

Přišel jsem, maličká,
v sobě schoulená jsi byla,
stín padl ti na víčka,
na tvář, jež hříchy smyla.

Se strachem a plaše vzhlédla jsi,
však pokoj a úsměv vystřídal tvůj strach,
ty přece víš, kým jsem, hercem jenž střídá kulisy,
vždyť volala jsi mě sama v nočních samotách…

Proč pláčeš vánku? Kvůli světu?
Kvůli kráskám, hanícím tvou vlastní krásu?
Nevidíš, že upírají vůni čarovnému květu?
Že ani ve lži zoufalé nenaleznou věčnou spásu?

Já věčnost jsem a sladkost hříchů znám,
na konci všeho budu tak, jako byl jsem prve,
co chceš, mohu ti dát, však oběť vyžádám,
nechvěj se vánku, ne život, jen trochu tvojí krve.

Nastav jen hrdlo a oddej se touze,
touze po životě, který smrtí začíná,
už sama rty k hrdlu mi tiskneš a já piji dlouze,
člověk v tobě tiše usíná.

Už neplač a podej ruku větru,
nás nikdy nepřikryje černá zem,
svět náš píď po pídi bude, metr po metru,
každou noc život, láska, sen, když vzejde nový den.

Nestárnoucí…