RACEK

Let hejna ptáků po obloze,
dívá se na mě trochu stroze
ten racek v jarním povětří,
že rohlík můj mu nepatří.

Denně turisté je krmí,
k obědu je chléb, ne zrní,
on je vidí z výšky ptačí,
jeden pohled – to mu stačí.

Hledí mi přímo do očí,
ve spirále se zatočí,
pak vrátí se vzhůru zas,
čeká, až začne hodokvas.

Shlížím na řeku Vltavu,
v hlavě mám jen tu představu,
jak sleduje mě racek, ten,
co nebyl ještě nasycen.

Nadrobím rohlík do dlaně,
rychle vyhazuji – oddaně -
do vzduchu ptákům na pospas,
vítězný slyším shůry hlas.

Ten racek se chechtá – mě!
Už přežraný je náramně,
však vsadil se, že oběd můj
získá – a to stůj co stůj!

Snad naivní jsem, hloupá - ať!
Však stokrát radši darovat,
než upřít, když je potřeba,
ne každý má na chleba.