Můj příběh...

Znavený poutník k stáru bere peří.
Zrobit z něj brk pro psaní příběhů
pro něj je hračkou.
Vždyť tolik pestrých dnů
tak prožil, že svým rukám zase věří.
Noci klidné má, to díky sladkým snům.

Začíná psát, tvář znenadání klidnou,
však srdce jme se bušit na poplach
a to, co cítí, vůbec není strach.
Jen vzpomínky mu kreslí vrásku vlídnou,
ty nejhezčí, ty v duše hlubinách.

Řád po řádu skládá v svůj list slova,
stejně jak stopy, co dávno zavál sníh.
Stříbrolesklý, v štítech ledových
a on ho rušil svými šlépějemi znova
a znova. A hořel jako vích.

Poušť dýchne žárem, květem ostnolisté růže
jak hutník sám, když rozpaluje pec.
Na tváři poutníka, krom v uhel zhnědlé kůže
vzrušení z cest teď kouzlí ruměnec.

Konečně vzpouzí se nad listem jeho pero.
Kol něho suť, z ledem rozervaných skal.
Když kolem smrt jde, on jako Titán stál
se svými druhy spojen vírou neotřelou
a pevnou tak, nik by ji roztrhal...

Už jednou DOST!,slíbí rozedřeným dlaním
dost cepínů, kladiv, lan a ke slovům
zašeptá zbytkem sil: "Chci lásku, ženu, dům"
a stále jde, blázen, a padá vyčerpáním,
při těch slovech hledí k vyšším vrcholům...