Věčně nespokojen

Jsem (snad) zdráv - nikde mě nebolí,
to jenom mozek se zbytkem zápolí.
Copak mi chybí? Nemám hlad, nežízním,
ba ani zimou, vedrem se netrýzním.

Na těle textil původem z Asie,
není to luxus, však vše nutné zakryje.
Lepší než palmové listí na pase
(to by pak leckdo moh´ spatřit bimbase…)

Peněz tak akorát (rovná se pár kaček),
tak jako každej mladičkej cucáček.
Na ňákej bourák to prozatím nevidím,
ale do hospy (na jedno!) se nestydím.

Je skoro svátek, když jednou do roka
koupím své holce k večeři nanuka.
A když jí vzácně gulášek uvařím -
maso jak beton. Tak alou k zubaři.

Ve škole úspěch – dvakrát mě vykopli,
mou touhu učit se, poznávat nestopli.
Zkouším to potřetí, snad už se zadaří,
paprsek vědění bednu mou ozáří.

Na druhou stranu – je jistě spousta těch,
co by hned měnili. Jen lusknout na prstech.
Vždyť se mám dobře, jak v žitě prasátko,
měl bych si zkusit žít jinak nakrátko.

Vždyť nemám dluhy, nesedím za mříží,
ani těch blbců moc život mi nekříží.
Nekopu kanály, nemakám na bagru,
nikdy jsem nemusel polknout Viagru.

Tak proč si stěžovat? - Přesto mi připadá,
že moje JÁ cosi (nevím co) postrádá.
Něco mi chybí, skrývá se, uniká,
když už mám radost, tak dost záhy zaniká.

Nikdy as´ nebudu spokojen se sebou,
ani s tím, co teď mám, a co mám za sebou.
A jestli ano, tak dá mi to dost práce.
Ale co! Pořád je na světě legrace! :o)