Epitaf

Jak tucet holubic, co v kraj se rozletělo,
S nadějí že novým dnem jim křídla slunce pozlatí,
Tak snadno obrátí jednou v prach Tvoje tělo,
Kněz, co se vysmívá a pozůstalí proklatí.

Kdo vzpomene si na oheň, co Ti zářil v srdci,
Kdo ocení, žes chvílemi věřil na pohádky,
Kdo zdvihne touhu po volnosti ptáka v zlaté kleci,
Kdo upustí plátek růže, jen ten, kdo čte mezi řádky.

Jak hejno černých vran, co nebe ovládlo,
S vědomím, že v tvářích probudí chmury,
Dítko jenž náhrobek růžemi pokladlo,
Uchopí vzpomínky, vnímá hlas shůry.

Kdo smíří minulost?
Snad dítě naivní,
Kdo věří v budoucnost?
Snad i Ty, hledej v ní…