Rubínový šál

Měla jsem skvělou babičku, babičku Anynku.
Sedala u mé postýlky večer co večer chvilinku.
Modlila se se mnou tiše dětskou modlitbičku
Nesla známý název „Andělíčku, můj strážníčku“.

Anynka byla moudrá žena, nosila prsten s rubíny.
Tak skvostný jak ona, důstojně doplnil stříbrné šediny.
Má milá babička, to byla písnička, vzletná i dojemná.
Zpívala ráda, vznešená, záhadná, tak trochu tajemná.

Milovala mne a taky rubíny, též české granáty.
Psala mi verše, povídky, holčičí románky, biblické traktáty.
Na drobných ramenou přehozen vínový pletený stařičký šál.
Bez něj ven nevyšla, těžko ji bez šálu někdo znal.

Šál barvy rubínu měl pro ni hodnotu nesmírnou.
Přinášel na dědu vzpomínku vzdálenou, vesmírnou.
Vzpomínku na toho, kdo ji měl opravdu věrně rád.
Kdo ji kus života provázel, dovedl lásku dát i brát.

Když jsem šál bolesti ručičkou hladila, babička plakala.
Říkala: „Ivičko, holčičko, škoda, žes dědečka neznala!“
Ve své dětské prostotě chtěla jsem ji slovy potěšit.
„Já ti jednou koupím hezčí! Ze samých rubínů šál budeš mít!“