Propast

Padám do temnoty,
i když tvrdím opak.
Vše mám od černoty
a žiju jako voják,
člověk ve věčném boji.
Lidi kolem mají strach
všichni jsou proti mně.
Vidí ten krach,
to co je ve mně.
Má nemoc je propast,
však já ji nevidím.
Je to jak rána pod pás,
však já ji necítím
a přitom pomalu jdu smrti naproti.
Po nějaké době,
dva potkají se v hrobě.
Zjistí,že byli na tom stejně,
tak mluví spolu,ale němně.
Leží,
ještě žijí,
dobro vidí,
ale ztěží.
Stále nemocni jsou
a proto lžou.
Bojí se uzdravení,
protože pro ně je to zmaření.
Zmaření cíle,
kterého dosahovali.
Pryč je jejich píle,
co prosazovali.
Kam s tou pěknou kyticí?
Na hřbitov.
A proč ovázanou zlatou pentlicí?
Protože zlato je pouze kov.
A pro koho,že to vlastně?
Pro autorku této básně.
Pro dívku
krásnou,ale přesto nespokojenou,
milou,ale přesto tvrdohlavou,
usměvavou,ale přesto smutnou,
živou,ale přesto mrtvou.
Teď……….už úplně.