Sonet o schůzce mimo prostor a čas

Volám tě hlasem beze hlasu
a zjev tvůj pluje ztichlou síní
tak nádherný a plný jasu,
že dávné báje ze lží viní

Čas nezanevřel na tvou krásu
jak letní den tu stojíš nyní
jen zima vdýchla do tvých vlasů
žárlivá, lehké stříbro jíní

Každý z nás jinam cílil svoje kroky
teď kruh se stáčí, zvolna kráčí roky
na pouti k světelnému prahu

Až létavice rozluky nás minou
na místě, na němž naše cesty splynou,
rozžehnou novou Mléčnou dráhu