Dílo ( inspirace )

Tak nakonec přece, ležíš tu teď v kaluži krve,
nenaléhal jsem, nenutil, neprosil se tebe,
jak osamělý vypravěč si tu připadám, tak sám,
žádné obecenstvo, žádní herci, však i žádní svědci.
Taková tmavá kaluž té drahé živoucí tekutiny,
však tobě již jí není zapotřebí, jsi mrtvý přeci.
Jen tak stojím, hledím, možná bych měl litovat,
ze smrti přítele neměl bych se věru radovat,
však skonání je nádherná věc, tak inspirující,
ach, stále ta kaluž, stále se rozlévá a dál,
a dál, a dál se rudá barva valí, překvapující?
Ach ne, již mnoho takových jsem vídal,
ach ano, pokaždé je to stejné, však i jiné - nové,
je to celé velmi, velmi zajímavé - inspirující...
Nenutil jsem, snad možná i nepřál jsem si,
však tys naléhal, tys mou tvorbu zříti chtěl,
chtěls poznat její tajemství, přes má varování,
ach, ležíš tak krásně, spontáně a zabitě.
Však já životy jen tak neberu, já je vytvářím!
Každý tvůrce hledá inspiraci, jen ta má je jiná,
já vytvářím ze smrti, toť inspirace pro má díla,
jsem snad proto špatný? Že beru abych dával?
Jsem jen jiný, a má tvorba tak povedená je,
však jen s tou pravou motivací, zážitkem smrti,
jen tak mohu dávat krásu, když smrt je mi předlohou.
Ležíš tak klidně, připadáš mi šťastný, teď jsi dílo,
já varoval tě, však jen smrt je tolik inspirující...