Rodinný oběd

Zkraje místnosti zvolání se ozývá,
já na vratké židli s dětskou ruční hrou,
Již má maminka stůl prostírá
oběd bude změnou vítanou.

Než usadíme se, kdosi za mnou zakleje :
"Ksakru, ti idioti v práci!!!"
Pro změnu tatínek sedaje,
se vztekem na zaměstnání
se k nám se slovem obrací.

Vprostřed stolu květina,
nad stolem pára z talířů.
Takto náš oběd začíná,
téměř jak každou sobotu.

"Nepij,když polévku jíš,
cožpak stokrát ti to říci mám?!"
Maminčin pohlavek přilétá blíž,
ale já hbitě uhýbám,
avšak nejsem u stolu sám,
bratra škrtne ruka brzdící
a on s růží na líci,
a já? Přejíce se usmívám...

Dojídám poslední lžíci,
již zapomnělo se, jí se dál.
Taťka již nemyslí na práci,
na polévce si pochutnal.

Tak čekáme na další chod,
já s nožem a vidličkou skotačím,
zvuk skřípající není vhod
a znovu maminku vytáčím.

"A jsi bez oběda holomku,
můžeš si za to sám!!!"
Řka maminka, já beru dětskou hru,
do pokojíčku odbíhám.

Jsem dítě, ti dospělí nechápou,
bavím se každou novou hrou,
ten zvuk líbezný mému uchu byl,
a k tomu jsem se aspoň nenudil.

Tak oběd v našem domě končí,
já skončil tehdy o hladu.
Však šanci budu mít další,
vždyť takto jíme každou sobotu...