2.6.2006

Pláč je na kraji, chce se mi plakat, pláču, nevím si rady. Nevím si rady s tím, co mám dělat, jak to mám všechno dělat, jak se mám cítit. Jak se cítit dobře, když se člověk cítí pod psa. Všechno měl jaksi na konečcích svých tenkých prstíků, stačilo jen natáhnout ruku, trošičku, svět mu ležel na chvíli u nohou, byl tady pro něj. Ale ta ruka se vysmekla. Sjelo to po těch konečcích prstů jako kapky deště, když náhodou na ně přistanou. Náhodou. Úplnou náhodou. A když se pak sedí ve tmě a ty kapky potichu stékají po odloženém deštníku. Na podlahu tiše dopadají. Úplně tiše. Tak tiše, že je nikdo neslyšel, protože, jakoby neexistovali. Ty kapky nebyly, nikdo je neviděl. Nikdo je vidět nechtěl. A ony zde přesto byly. Nebo ne? Tiše, velmi tiše bubnovaly po okenních tabulích. Všiml by si toho jen málokdo. Všimnout by si chtěl jen málokdo. Jen skutečně málokdo. Nikdo přeci nechce slyšet déšť. A dlaň zůstala ještě chvíli natažená a čekala na kapku deště. Pak pomalu klesla. Pomalu a zdráhavě. Byla tma, oči se třpytily, hlas byl něžný a křehký. Ale nikdo neslyšel déšť. Každý se rozzlobil, když slyšel padat ten déšť. Každý má svoji hrdost. Nenechá si ji vzít. Nikdo nechce slyšet ani svůj déšť. Nenechá si přeci vzít svou hrdost, svou osobnost. Neklesl by k tomu, aby poslouchal déšť. Kapky stékající po dlani, na kterou už nedosáhnem.
Čas je ničitelem emocí a pokud se jim nedá průchod hned tak pak už je to k ničemu!!!