Pan Život

Den za dnem a následuje další
stejné jsou, jeden jako druhý
proto já při své snaze vší
chci opustit své živé druhy.

V tom tu stojí muž či žena
Na sobě dlouhý hnědý plášť
oči jak uhel, vlasy jak pěna
ďáblův smích zní jako pláč.

Co tu dělá, co mi chce
já bojím se jej ptát
z jeho očí bolí srdce
chce mi něco vzít či dát?

Kdo proboha jste, pane?
Slyším svůj nesmělý hlas
on usmál se jen, já ne
a srdce se rozbolelo zas.

Tak stojíme oba, mlčíme
ruce se mi klepou strachem
on stále očima měří mne
civím na boty pokryté prachem.

Ztmívá se, nebo je to rozbřesk?
ztratil jsem pojem o čase
pak v hlavě se mi ozve třesk
a srdce mé tak bolí zase.

Tak tam stojíme, beze slov
já hledám měsíc na obloze
při mé smůle je však nov
a potom jsme zívl dlouze.

Pak došlo mi,co je zač
a že je čas k odchodu
končí můj života match
já už blížím se k východu.

Dím: Pane, je čas jít
má slova zněla pevně
však mě zachtělo se žít
bylo mu to k smíchu, zjevně.

On četl mé myšlenky, kýval
vykročili jsme k hlubině
já se stále na něj díval
v té mé poslední hodině.

Procházeli jsme kolem lidí
a jejich shonu všedního dne
nezdá se, že ho někdo vidí
vlastně oni nevidí ani mne.

Šli jsme oblíbenými místy
viděl jsem tam mé přátele
a tak ztrápen pocity sty
já chtěl žít o den déle.

Hej, Smrtko, já chci žít
přistihnu se, jak křičím
proč musím už s tebou jít
já hněvem k němu čiším.

Hlas jak z hlubin vod
zřejmě jsem ho popudil:
já nejsem Smrt ale Život
a v tom jsem se probudil.