Sněhuláci

Ty louže byly hlavy
zmizelých sněhuláků.
Dál nový pár svou svatbu slaví,
a potom za soumraku
bílá loďka vpluje v neznámé hlubiny.
Děťátko bezzubé
z bolesti máminy
se na svět vyklube.

Leze a na se chytá smetí,
pak záhy svého otce bodá.
Sněhulák tlí, co výplod dětí,
ta hlava budiž jemu voda,
a dítě tlí, co starších dílo.
Ten sněhulák se roztaje,
dej, by se aspoň dítě naplnilo.
Ať jeho cesta dobrá je
a ať jeho sen není pomíjivý,
ať ještě přidá, když už splácí,
a opětuje lásku, dokud jste ještě živy,
a nezmizí jak sněhuláci.

Od svatby až do nepaměti
rodiče žijou pro své děti.